Dobrodružství, které ve mně zanechalo otisk

Život naskytne různá setkání. A také hřejivé příběhy, na které když vzpomínáte, se vám udělá úsměv na rtech, než se zase proberete do přítomnosti a v přítomnosti se smějete tomu, jak se smějete tomu, co jste zažili kdysi.

Po těžké a náročné práci jsem si zajela do žižkovské hospůdky za tátou. Postěžovat si a napít se trochu pěnivého chmele. V uvolněné náladě, kdy jsem si řekla, že je už čas jet domů do postele, jsem se rozloučila a nasedla na tramvaj.

Bylo po dvanácté v noci, takže tramvaje nejezdily jako jsem byla zvyklá a musela jsem přesedat. Vysedla jsem si a jednu zastávku šla pěšky, směrem k mému bydlišti. Zastavila jsem se a zkoumala ceduli odjezdů do mého cíle.

V tom ke mě přistoupil muž v kožené bundě a za ním se táhl marihuanový odér.

"Slečno, jede mi to odsud do Dukovan?" "Počkejte, podívám se." Nechal mě pár vteřin vydusit a hledat na ceduli pražského dopravního podniku Dukovany. Koukal na mě a nevím, co si o mě tak mohl myslet. Podívala jsem se na něj a oba jsme dostali výbuch smíchu. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že si ze mě dělá srandu a že Dukovany jsou úplně jinde, rozhodně ne v Praze.

Když jsme se uklidnili, asi po dvou minutách zběsilého smíchu, dali jsme se do řeči.

"Chceš potáhnout?" "Ne, jak vidíš, prázdno v hlavě už mám." Zase jsme se začali smát.

Představil se. Jmenoval se Kamil. Dozvěděla jsem se, že pracuje v tiskárně a že jde z baru, kde byl s kámošema. Já jsem mu taky pověděla, jak se jmenuji a co dělám, ale náš rozhovor pořád narušoval smích. Jak mě mohl napálit na takovou blbinu?

Probrala jsem se, že vlastně stojím na tramvajové zastávce a chtěla jsem zjistit, v kolik mi tram jede a jaké číslo. Podívali jsme se oba a usoudila jsem nahlas, že jedu jinou, že se naše cesty za chvíli rozdělí.

Vpovzdálí jsme viděli, jak se k nám jeho tram blíží a už se začali loučit. Vjížděla k nám a on se z ničeho nic otočil, chytl mě a políbil mě. Zastavil se na okamžik čas. Nebránila jsem se, brala jsem to jako projev sympatií. Možná mu přišlo tak trochu roztomilé, že jsem mu chtěla pomoci najít vesnici ve městě.

Nastoupil dovnitř a už jsem mu chtěla mávat, ale měla jsem nutkání se na ty spoje ještě jednou podívat. Dobře jsem udělala, zjistila jsem, že nakonec pojedeme spolu.

Dveře se už skoro zavíraly, ale stihla jsem tam ještě šikovně vplout a koukla jsem na Kamila pohledem, který říkal,: "já to nechápu." Přišel na nás další záchvat smíchu, protože jsme nenašli logické vysvětlení, jak to, že jsem ty spoje špatně přečetla. To už byla fakt rána pod pás. Byla jsem v tak dobré náladě, že mi mozek přestal zcela fungovat.

Jeli jsme stejným směrem a přitom jsem si myslela, že jedeme každý jinou tramvají.

Za chvíli se uvolnilo jedno místo. Kamil si sedl a přitáhl si mě na klín. Měla jsem pocit, jakoby jsme se už nějakou chvíli znali. Cítila jsem z něj, že to má stejně. A nemysleli jsme si to jen my dva.

Pán s přízvukem vedle nás, se zeptal. "Prosím vás, nevíte, jak se dostanu do centra?" Odpověděla jsem: "Nevím, ale jestli byste chtěl jet do Dukovan, tak vám poradím." Ten vtip nás nepřestal bavit, jen pán nevěděl, čemu se smějeme, ale vzal to. A jak se na nás tak díval, zvedl obě ruce se vztyčenými palci a řekl: "Jste skvělý pár, sluší vám to."

Podívali jsme se na sebe a zase se políbili.

Vystoupila jsem a smála se snad do doby než jsem usnula. Další den se mi vstávalo lehce, i když jsem měla na spánek krátký čas.

Nepředali jsme si čísla. Neřekli si příjmení, vůbec nic, podle čeho bychom mohli navázat kontakt. Na jednu stranu mě to mrzelo, ale na druhou stranu, to mělo své kouzlo. A kdyby jsme se ještě viděli, třeba by to kouzlo už nemělo takovou moc.

Je zvláštní, že někoho známe celý život a přesto si nerozumíme. Pak vám do života vstoupí člověk, jen třeba na půl hodiny, a víte svoje beze slov.