Šrámy lásky

Prahla po lásce. Po neúspěšných pokusech, věřila, že s tímhle by to mohlo být něco výjimečného. A taky, že jo. Nikdy na něj nezapomene. Ale z jiného důvodu, než si dříve myslela.

Po roce psaní přes sociální síť mělo přijít konečně nečekané setkání. Mohli si psát i hodiny, úplně o všem. Kdysi se potkali a zalíbil se jí, ale on prožíval svoji velkou lásku. Po několika letech se Lucii ozval a našli společnou řeč, pozval ji na kafe. Ale byl po bolestném rozchodu, tak tomu nechali oba volný průběh. Bylo jasný, že žádný vztah nehledá, to byla Lucie zklamaná, ale v koutku mysli stejně doufala. 

Žil ve velkém městě, ale jezdíval na chatu do nedaleké vesnice kousek od Lucky. Ač párkrát byli fakt od sebe blízko, nikdy se nesetkali. Až jednou, když seděla s přáteli v hospůdce, se jí ozval. Že pro ni přijede i s kamarádem, a ona, ať sežene ještě kamarádku, která by jela s ní. 

Tenkrát se roznemohla reklama Kofoly a každý, kdo si ji objednal, dostal nálepky plných šrámů a modřin. Byla to velká sranda a každý si chtěl polepit aspoň obličej nebo záda. Po nalepení pár nálepek, vypití dvou piv a přemlouvání kamarádek, odešla Lucie sama na určené místo. Bohužel, nikdo s ní nechtěl jet, ale cítila velkou příležitost, že se s ním konečně setká, tak vyrazila sama. 

Po příjezdu kluků se všichni dohodli, že si to budou špacírovat na diskotéku. Věděla, že mezi nimi přeskočila jiskra. Seděli u stolu a po osmělení, věděla, že to bude dlouhá noc. I když se viděli po mnoha letech, měla pocit, že se znají hodně dlouho. A to se pořádně poznali, až po písmenkách. 

Jak tak seděli vedle sebe, chytl ji za ruku. Takže to bylo jasný, měl z toho stejné pocity. Někdo vyřkl nápad, že než půjdou zalehnout, ještě se půjdou podívat do kilometr vzdálené hospody od chaty. Místo toho, aby nechali auto stát u garáže a došli ten kousek pěšky, přijeli si jako pánové. Měl pěkný auto, to jo. Byl to starší typ, ale bylo o něj pěkně postaráno. Marek, tak se jmenoval, byl na něj pyšný. Tak ho nechtěl jen tak opouštět.

Po odlehčené konverzaci Marek políbil Lucii. V tom přišel jeho kamarád ze záchodu a v jeho očích se zableskla závist, že on bude na suchu. Po pochopení, že jim došla slova a on, že už nikoho nesbalí, oznámil, že chce jít domů. Dali si tam pár panáků, všichni, takže si Lucie myslela, že to dojdou pěšky. Ale kluci se řítili k autu. Lucie nepřemýšlela a sedla si za řidiče, za Marka. Cestu, co jeli tam i na diskotéku, seděla vždy za spolujezdcem, teď jí ale vedl instinkt na toto místo. Věřila, že když si dal Marek dva panáky rumu, že bude schopen řídit, ještě takový kousek.

Lucie chytla pás do ruky, ale nemohla najít krabičku, do které se pás přichycuje. Tak si ho zlehka držela a hledala. V tom ale Marek šlápl na plyn a roztůroval to. Napřed to byla pro kluky velká sranda, ale pak Lucie něco zabrekotala, že nemá ráda rychlý jízdy a pak už to přestal i zvládat jeho kamarád a snažil se mu naznačit, ať zpomalí. 

Nezpomalil. Už to nešlo. Řítili se velkou rychlostí vpřed. Lucka věděla, že je to špatně a že už není cesty zpět. Zavřela oči a v tu chvíli věděla, že ještě nechce umřít. Pak ale přišel nějaký pocit a došlo ke smíření, ať se stane cokoliv, má to tak být.

Nezvládl řízení a dostal smyk. Auto se otočilo o třistašedesát stupňů a bokem narazilo do stromu. Byly to vteřiny. Setiny času.

"Ty vole, já žiju?" Zhluboka se nadechla života. Začala si uvědomovat cit v rukou, v nohou, v celým těle. Uf. Mohla se hýbat. Rychle pryč z toho auta. Okamžitě chtěla ven. Ucítila ohromný těžko v celém těle. Chtěla otevřít dveře, ale nešlo to. Koukla vedle sebe a řekla si, tam to taky nepůjde. Protože ten strom byl skoro vedle ní. Dveře zmačkaný jak igelitka. Zařvala na kluky. 

"Jste v pohodě?!" Nikdo ji neodpověděl. Sakra. Podívala se za sebe a rozbitým zadním oknem se začala soukat ven. Šlo to těžko, ale tu sílu našla, protože se chtěla nadechnout čerstvého vzduchu. 

Vykulhala na asfaltku a přišla velká úleva. Prohlídla si tělo a vypadalo to, že je to v pohodě. Ta bolest nebyla bolest, hlavně, že mohla chodit. Sedla si a sama se udivovala nad tím, jak moc klidná je. V šoku, ale klidná. Začala pozorovat Marka, který se probral a šla k němu. Jeho kamarád byl v bezvědomí, tak se ho pokoušeli probrat. Když otevřel oči, Lucie si sedla na cestu a koukala na celý to neštěstí. 

Všichni přežili, ale to auto už nikdo nikdy dohromady nedá. Marek si začal pomalu uvědomovat, co se stalo. Ale ne v celém rozsahu, protože se snažil nastartovat. Lucka se mu snažila vysvětlit, že to už nepůjde. Ale neposlouchal. Začal nadávat. Vyjmenoval všechny sprostý slova, který existují, několikrát za sebou. Kamarád se po chvíli zcela probral. Po minutách, které ubíhali, vystoupili ven z auta. 

Začali se navzájem prohlížet. Marek byl nešťastný. Nemohl tomu pořád věřit a přemýšlel, co se bude dít dál. Začal se omlouvat za to, co dopustil. 

Všichni potrhaní, otřesení, pořezaní od skla, ale živí. Kamarád začal trošku hysterčit, tak ho Lucie několikrát ubezpečovala, že po těle nemá větší rány, než škrábance. Jak tak přesvědčuje, cítí, že jí pořád teče odněkud krev, ale nemohla zjistit odkud. Žádnou bolest, kterou by mohla lokalizovat necítila. V momentu si ale všimla, že má docela velkou tržnou ránu na stehně. Byla docela hluboká, ale poprosila o lékárničku a sama si udělala první pomoc. 

Marek se smiřoval s tím, že bude muset zavolat svému tátovi, aby odklidili auto a vyřešili, co se bude dál dít. Přijel s dodávkou a nevěřil vlastním očím. Nenadával svému synovi. Sám byl rád, že se jim nic nestalo. Odtáhli auto, spíš už vrak tedy a zadělali plachtou. Všichni se dohodli, že budou mlčet a vyhnou se tak policii a sanitce. Táta Marka je ještě jednou prohlídl. Lucie ukázala krvácející nohu, ale zmohla se jen na to, že to bude dobrý, že si nastříhá mašličky. Vysmál se jí, že to těžko spraví mašličkama, že se nedá nic dělat, ale pojedou na pohotovost. Koukal jí na záda a všiml si modřiny. "To máš taky z toho nárazu?" Lucka se pousmála a odpověděla, že ne, že to je taková nálepka. Byla to jedna z těch nálepek od Kofoly s názvem: Šrámy lásky. 

Odjeli do nedaleké malé nemocnice na pohotovost a Lucka vysvětlovala historku, jak špatně spadla a rozřízla si nohu. Sestra na ní nevěřícně koukala a zeptala se jí, jestli si je jistá, že to tak opravdu bylo. Byla celá od krve, roztrhaný oblečení, takže i slepej by poznal, že to asi z jednoho pádu nebude. Ale lékaři to bylo jedno, byl rozespalý a nepočítal s tím, že k ránu někdo přijede a prostě zašíval. Bylo z toho osm stehů.

Marek s Lucií si šli konečně lehnout.

Ani jeden z nich nepočítal s takovou situací a společnou noc si představovali zcela jinak. Mělo to být jejich první oficiální rande. Nesčetněkrát se jí omlouval. Říkala mu, že nemusí, že se prostě stalo. Velkou únavou a v upřímném objetí, konečně, usnuli.