Proč se říká: chybovat je lidské, odpouštět je božské?

Jak druhému odpustit to, co je proti vašemu přesvědčení? Jak odpustit někomu, kdo nám způsobil bolest? Je to vůbec možné?

"Odpuštění znamená vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly. V terminologii soukromého práva tedy oprávněná osoba zbavuje povinnou osobu její povinnosti. U drobných přehmatů a dluhů se mluví spíše o prominutí, hranice ovšem není ostrá. Odpuštění se může také vztahovat na sebe sama ve smyslu "opuštění" předešlého přesvědčení, které bylo později poznáno za chybné." Tak definuje odpuštění naše milá Wikipedie.

Když jsem se někoho ptala, co pro něj znamená "odpuštění někomu něco", formulace se většinou shodovaly. Pochopila jsem, že odpustit znamená doslova od-pustit, zbavit se tíhy, propustit. Málokdo mi však dokázal vysvětlit, jak se to dělá. Co mám udělat proto, aby mě netížily staré křivdy? Tak jsem bádala, hledala a pozorovala a hlavně žila.

Odpustit někomu neznamená, že právě v tuhle chvíli se tak stane. Ani během týdne, ani během měsíce. Je to dlouhá cesta, která může trvat roky. Někdy se to nemusí podařit ani za celý život. 

Co však může udělat každý člověk jeden vedle druhého je: stoupnout si na vlastní nohy. Převzít svoji zodpovědnost sám za sebe. Jeden z naších lidských neduhů je stoupnout si a začít ukazovat.

"Chlastám, no, však naši taky chlastali." 

"Kdyby se o nás staral více stát, byli bychom za vodou."

"Kdyby mě měla ráda, byl bych šťastnější."

"Mám rakovinu. Nedivím se, jednou mi doktor řekl, že ji mám v genech."

"Tak jsem se ožral...oni do mě nalívali panáky."

Tento článek nepíši, abych někoho urazila či odsoudila. Trvalo dlouhou chvíli, než jsem došla k tomuhle pochopení, takže vím, co všechno obnáší než tohle člověk objeví. A taky vím, že pokud se člověk bude pořád obracet na druhé, nikam se sám nikdy neposune. 

Žijeme v době, která je neuvěřitelně rychlá. Skoro nic není nemožné. Máme úplně vše, na co si vzpomeneme. Obchody jsou přeplněné. Máme otevřené dveře do celého světa. Proto nastal čas, abychom konečně zkoumali to, co je ještě pořád neprobádané. A jedna z věcí je například ta, jak sakra odpustit někomu, kdo nám ublížil? 

Úhel pohledu, který neustále směřujeme ven, musíme změnit. Dovnitř. K sobě. Tam nacházíme klid, když si jej dovolíme. Každému vyhovuje zcela něco jiného. Máme svou svobodnou vůli, kdy se můžeme rozhodnout a něco pro sebe udělat. Tu nám prostě nemůže nikdo vzít. 

Pak po malých krůčkách budeme zjišťovat, jak můžeme někomu něco odpustit. A vážně to jde...Jak dlouho to bude trvat, máme ve své režii. 

Nejtěžší ze všeho je stejně odpustit sám sobě. Je těžké kouknout na sebe do zrcadla a mít neustále na paměti: Chybovat je lidské, odpouštět je božské. Nejsme Bohové, abychom hned věděli, jak správně jednat, jsme lidé. V každém případě. Pokud budeme jednat vždy s dobrým úmyslem, máme skoro vyhráno.