Moje dcera vidí duchy

Říká se, že malé děti jsou citlivé a můžou nahlédnout do světa, který nám dospělým bývá skrytý. I když jsem pár příběhů o takových dětech zaslechla, nevěnovala jsem jim zvláštní pozornost až do doby, než se mi narodila dcera.

            Jak Magdalénka vyrůstala, všímala jsem si u ní nezvyklého chování. Tu a tam při přebalování z ničeho nic zamávala malinkou ručičkou do prázdna ke stropu a usmívala se. Vysvětlovala jsem si to zcela logicky: „To se naše miminko seznamuje se světem. Zdokonaluje se mu zrak, tak asi mává na tam ten obrázek.“

            Další podivná situace nastala, když jsem šla se čtrnáctiměsíční Magdalénkou na pohovor do školky, ve které jsem měla hlídat dětičky a tak si něco přivydělat k mateřské. Zavřely jsme se s hlavní vedoucí učitelkou do malé kuchyňky a při popíjení čaje a povídání si o harmonogramu školky, Magduš pobíhala kolem stolku. Seděla jsem na dětské židličce a přidržovala jsem dcerku, aby nic ze stolu neshodila. V tom se zarazila a její pohled mířil do rožku za mnou. Mávala. „Jee, co tam máte, že to Magduš tak zaujalo?“ Smála jsem se na učitelku. Než mi stačila odpovědět, otočila jsem se a za mnou byla jen bílá zeď a nic víc. Tak jsme utichly a pozorovaly jsme ji. Malá se uculovala a mne použila jako předmět ke schovávání, jakoby někdo za mnou dělal na ni kuk z jedné strany a kuk z druhé strany.

            Doma jsem přemýšlela a vyhledávala informace. Já sama jsem nikdy nezavrhovala svět duchů, protože je podle mne moc nezodpovězených otázek na to, aby lidstvo vědělo úplně vše, ale osobní zkušenost jsem tedy ještě neměla. Zjistila jsem, že na místech, kde se v hojném počtu shlukují děti, ať už to jsou školky, školy či tábory, můžou být přítomné různé bytosti. Například skřítci, kteří děti hlídají a dávají na ně pozor. Napřed jsem se tomu smála.

            Na onu událost jsem zase na nějaký čas zapomněla, ale dceřina schopnost se mi rychle připomněla, když měla kolem pěti let. Všímala jsem si, že není ve své kůži, jak se říká, tak jsem zjišťovala onu příčinu.       

„Magdalénko, copak je s tebou? Stalo se něco ve školce nebo jinde? Víš, že mi můžeš říct všechno.“

„Ne mami, buď klidná.“

„Zlato moje, všímám si, že si taková nesoustředěná víš, jestli tě něco trápí…“ Povzdychla jsem si.

„Ale ne. Všechno je v pohodě mami.“ Mrkla na mě. Věřila jsem jí, ale i tak jsem zpozorněla. Ptala jsem se i učitelek ve školce, zda-li o něčem podivném neví a nevěděly.  Většinou před večeří za mnou chodívala a hrály jsme pexeso nebo jsem jí četla oblíbenou knížku, ale v poslední době byla sama zavřená v pokojíčku a povídala si.

              Jednou ráno, když jsem ji dala do autosedačky, požádala mě, ať nechám ještě tak deset vteřin otevřené dveře. „Prosím tě, proč?“ „Ještě musí nastoupit…“ Vykoktala. Práskla jsem dveřmi od auta, ale na nic jsem se nevyptávala. Dozvěděla jsem se, že dětičky v tomhle věku můžou mít imaginární kamarády, že to patří k normálnímu vývoji a že to přejde. Věřím, mají děti obrovskou fantazii, ale vzhledem k jejímu stupňujícímu se podivnému chování a vzhledem k zážitkům, které jsme spolu už měly, jsem to nechtěla nechat jen tak, až to samo vymizí.

Opatrně jsem se zeptala: „Magduš, víš, jak si mi včera ráno říkala, že nemám zavírat dveře od auta…ty máš nějakou kamarádku?“

„Ano.“ Odvětila.

„Kamarádku, kterou nikdo jiný nevidí, jen ty?“

„Ano.“ Znervózněla.

„Dobře Magdalénko. Je hodná?“ Asi ji trochu zmátlo, že jí věřím a nevysmívám se tomu. Proto se rozmluvila.

„Mami, jo, ona je tu s námi, našla mě.“

„Cože? Jak našla?“ Mrazilo mě.

„Víš, my jsme spolu bydlely na takové chatě v lese…a ona umřela…a teď mě zase našla." Nevěděla jsem, co na to říct.

                 Rozdýchávala jsem to. Už se o tom se mnou nebavila. Když jsem chtěla na rozhovor navázat, drze mě sjela, že se o tom bavit už nemůže. Magduš se stále chovala divněji a divněji. Byla vzteklejší a vzdorovitější. Nelíbilo se mi to. Sehnala jsem si kontakt na paní, která napomáhá s odváděním duší ke světlu. Už nepochybuji o reinkarnaci. Zřejmě se povedlo Magdalénčinu kamarádku odvést na druhý břeh, protože se zase dcerka zklidnila a stala se veselejší. Jednou před spaním mi pošeptala: „Anička už za mnou nechodí. Rozloučila se a odešla, mami.“ 

Konec příběhu.

                Přiznám se, tenhle příběh je z poloviny smyšlený. Má dcera má teprve dva roky, ale už teď vím, že je citlivá. Mávání a pozdravy do prázdná,..to už známe. A ta historka na pohovoru ve školce...? Taky pravda. Dalším svědkem byl táta, který nás tam doprovázel. 

Zajímá mě, zda i vy máte podobné zkušenosti? Děkuji.