Což o to...řvát, to dělá kde kdo...a tělesné tresty?:) Neumím se vžít do toho, že bych si je nechal líbit :) A své podřízené jsem ofc nikdy nebil :))

No právě. Nenazvala bych to trestama. Ona to nedělala kvůli tomu, že bych udělala něco špatně. Mnohdy si to ani nepamatovala...a když pacient odešel. Bylo zase vše v pořádku. Jako by se nic nedělo.

Děkuji, že jste svůj příběh zveřejnila... Já neměla tolik odvahy, zato podobnou zkušenost (ze 3. LF UK)

Za to se člověk nemusí stydět. Právě naopak. Lidé by měli vědět, co mají ostatní v sobě. A vzít si z toho příklad a nebýt takový.

Já jsem zjistil (a několikrát ověřil), že mám jakýsi instinkt na lidi - na pracovní kolegy. Pokud se mi už na začátku (někdy je to během první minuty, někdy to vyplave třeba po čtvrt hodině) něco pocitově nezdá, i když se ten druhý člověk může tvářit sebepříjemněji, je mi jasné, že to nebude fungovat. Ten druhý člověk ani nemusí nutně být nijak špatný (byť jsem narazil i na šmejdy), prostě v takovém případě je zřejmé, že jsme nekompatibilní. Jakmile něco takového zjistím, jdu rychle pryč - další pokračování je ztráta času.

Na rozdíl od vás to mám z druhého konce - praxi sice mám bohatou, ale jsem už v kritickém věku. Přesto, když mám divný pocit už na začátku, jdu raději hned od toho. I za cenu, že mi hledání vyhovující práce bude trvat déle.

To je dobře, když to nemá fungovat, tak ta spolupráce prostě nebude fungovat. Člověk by se měl právě řídit svým instinktem. Troufám si říct, že z 90 procent se nemýlí. Jenže je třeba zaslepen svými emocemi a nechce vidět to, jak to je. Takhle jsem to měla já. Nevěděla jsem, jestli jsem špatná já nebo ona.

Také záleží na tom, v jakém oboru a na jaké pozici pracujete. Zda je nutné být v kontaktu s kolegy či ne. Já až tak nemusím. I když pracuji na klinice a zdravotníků tam je dost, dělám svou práci a vycházím vstříc. To, co si myslí, jde mimo mě. A už jsem i víc obezřetná, po zkušenostech, takže se držím zpátky od všech spolupracujících.

Dobrý večer, máme podobného šéfa. Nepříčetně na nás řve a za hodinu nám poděkuje za dobře odvedenou práci. Bohužel po šedesátce už o přechodu jinam nemohu uvažovat a musím vydržet do důchodu.

Jako laik se zeptám na Váš názor: Nemůže se jednat o schizofrenii?

Dobrý večer, chápu. Přeji Vám hodně síly. A hlavně neberte si to osobně. To šéf má očividný problém.

Nemyslím si, že zrovna schizofrenie, i když je spousta druhů...ale spíš to sedí na disociativní poruchu osobnosti (identity) nebo-li rozpolcenou osobnost. A ta se právě projevuje různými stavy a změnami v chování se zapomínáním.