Nebudete mít děti

Věta, kterou většina žen nechce nikdy slyšet. Věta, která vám převrátí život naruby. Věta, která vám vezme veškeré naděje.

V mých úleťáckých letech a tehdejším pubertálním přelétání z kytky na kytku jako pilná včelka, jsem si nedokázala představit, že bych mohla někdy vychovávat děti. Tedy, ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Jen si pamatuji, když jsem tenkrát měla velké plány do budoucna (školu, kariéru),  říkala jsem občas mámě: "Mami, já nevím, jestli chci mít někdy děti. Já nevím, jestli na to budu mít čas, chci toho tolik dělat, že tam není moc místa, nechci být sobecká, ale..." A máma na to se pousmála: "Nerouhej se."

Tehdy jsem netušila, že mi je plánování absolutně na nic. Než jsem došla k pochopení, chvíli to trvalo, ale stálo to za to. 

Můj dost energický životní styl mi to dal sežrat. Po jedné party o svátcích, 26. prosince, se šlo další den k babičce na oběd. Pro mě  byla nachystána slavnostní kačena, kterou miluji. Ale můj žaludek nebyl schopen po opici vůbec nic pozřít. A to už bylo co říct, protože, já abych nejedla kačenu? Bylo mi zle. Divně mě bolelo břicho. Dávala jsem to za vinu alkoholu. Další den, sice bez opice, ale pořád divný tlak v břiše. Po dalších pár dnech, kdy jsem si dovolila dát malé pivo, přišel stav jako kdybych vypila harém alkoholu. Motala se mi hlava, div to se mnou neseklo, břicho pořád divně tlačilo. Takže jsem si nastavila těžkou abstinenci. Ale tlak v břiše neustával, tak jsem se rozhodla zajít k lékaři.

Když jsem si sama zatlačila prsty do břicha a pokusila se lokalizovat místo bolesti, odpovídalo to pokaždé pravé straně na podbřišku. Tam to bylo nejcitlivější. S lékařem jsme se na místě shodli, ale jeho závěr byl nejednoznačný. Řekl: "Pošlu vás na chirurgii. Možná to je slepák. Určit se to přesně nedá, protože kdyby to bylo v akutní fázi, tak tady jen tak v klidu nesedíte, ale je možné, že je to chronický zánět. Tak půjdete na vyšetření."

Tak jsem si udělala cestu do nedaleké nemocnice. Měla jsem dokonce i nějaké věci s sebou, na převlečení a tak. Protože jsem tak trochu očekávala, že tam bude moje cesta. Jenže oni si mě tam nenechali. Udělali mi nespočet vyšetření, na kterých se ale neukázal zřetelný problém. Lékaři se spíš dohadovali a přehazovali si mě jako kus pytle. Od chirurga po gynekologa. Všechny vyšetření v pořádku. Na gynekologické prohlídce mi lékař dokonce řekl: "Slečno, jste zdravá, slibte mi, že do dvaceti pěti let budete mít dítě. Tělo je na to nejlíp připraveno." Já se jen pousmála a v duchu si řekla: Leda tak s vámi (byl to pohledný a mladý lékař). A já mladá a nezadaná, zrovna s nepředstavitelnou a nedohlednou budoucností, co se týkalo nějakého vztahu. Poté chirurg zavelel, že uděláme ještě odběry krve a zítra si přijdu pro výsledky. 

Další den jsem tam jela s tím, že se mě budou chtít akorát zbavit a řeknou mi, že mi nic není. Ale ne. Nechali si mě tam, a že půjdu na sál. Že mi vezmou ten slepák. Asi nad tím ještě přemýšleli. A já už neměla žádné věci sebou, tak jsem volala domů, aby s tím počítali a přijeli za mnou. Jen mi nedokázali říct, kdy na operaci půjdu, takže jsem byla dvacet čtyři hodin bez jídla a pití. Věděla jsem, co mě čeká, protože jsem zdravotní sestra a tehdy jsem chodila na střední a na praxi do nemocnice a dokonce na oddělení, kde jsem ležela. Ale moje očekávání bylo jiné. Probrala jsem se z narkózy a začala cítit neuvěřitelné křeče v břiše. Když mě kontrolovali sestřičky, prosila jsem je o injekci proti bolesti. Jedna si mě pamatovala právě z praxe, tak za mnou chodila častěji, než by tomu tak bylo, kdybych tam "jen" ležela jako pacientka. Připadalo mi to tak. Bolestí jsem se nemohla pohnout, přetočit na bok, nic.

Přišla vizita, tak jsem se těšila, že se něco dozvím. Chirurg se zeptal: "Jak vám je? Víte, já vás operoval. Zánět apendixu to nebyl, ale i tak jsme vám ho vzali. Ale na konci se nám něco nezdálo, tak jsme volali gynekologa. Máte tam nějaký nález. O tom vám ale pak poví váš gynekolog." A než jsem se stačila na něco zeptat, práskli za sebou dveřmi. Takže nejen, že jsem tam ležela v těch nepříjemných bolestech a prosila jsem, ať už to skončí, ještě jsem přemýšlela, co tak můžu mít za problém, když mi včera řekl gynekolog při prohlídce, že je všechno v pořádku. 

Další den za mnou přijela mamka. Já stále nevěděla, co jí mám říct. Tak jsme se zvedli a já se dobelhala s ní na sesternu, že bychom rády mluvili s nějakým lékařem. "Prosím, můžete mi říct, co se mnou je? Včera mě operovali a já stále nic nevím." A doktorka, kterou jsem viděla poprvé: "No, máte endometriózu. Je to nemoc, díky níž je možné, že nebude mít slečna žádné děti, gynekolog jí vysvětlí víc." Při druhé větě koukla na mamku, asi se mi nedokázala dívat do očí. Já nemohla uvěřit tomu, co slyším. Cože? Začaly mi téct slzy. Snažila jsem se být statečná, ale v tu chvíli to nešlo. 

Ono je jiné, když si říkáte, že nevíte jestli chcete mít děti, než že víte, že nemůžete. Tu možnost tam vždycky máte. A najednou se vytratila. 

Můj gynekolog se divil, že mi při operaci nevzali žádný vzorek. Řekl, že až budu chtít otěhotnět, znovu se mi laparoskopicky do břicha podívá. Nastavil mi hormonální léčbu. Co to znamená, mi vlastně nevysvětlil. Veškeré informace o této nemoci jsem si vyhledala sama na internetu. Endometrióza je civilizační choroba žen, která při pravidelném měsíčním cyklu, kdy se děložní stěna odlupuje a  děložní buňky krvácí, se také objeví krvácení buněčné tkáně někde jinde v těle a to právě způsobuje bolesti. To byl ten tlak v podbřišku. Alkoholem jsem si to akorát rozproudila.

Příčinu nikdo nezná. Jak jsem se po čase dozvěděla, je to onemocnění čím dál častější, ale nikdo nepřišel na to, co způsobuje krvácení jinde než v děloze. Mě prý to má krvácet ve střevech. 

Dále jsem problém neřešila. Naučila jsem se žít s bolestí. Logicky, nejhorší to bylo vždy, když jsem měla dostat menstruaci a během menstruace. Někdy to bylo lepší, někdy jsem o tom nevěděla, někdy jsem umírala. Zjistila jsem, že mám 50% možného otěhotnění. Jsou ženy, které se snaží celý život a nejde to a jsou ženy, které neměly s otěhotněním problém i přes toto onemocnění. Takže naděje nakonec stále existovala. 

Po čase jsem se odstěhovala do Prahy a začala jsem si hledat nového gynekologa. Pár let jsem to nechala ležet. A když jsem se pak rozhodla s tím něco dělat, po všech zkušenostech jsem měla pocit, že to nechtějí lékaři řešit. Cítila jsem z jejich strany odmítnutí, vymlouvání se. Neměla jsem na ně asi štěstí. O to víc jsem oddalovala cíl, ke kterému jsem se chtěla dostat. Necítit už takovou bolest. Zkoušela jsem i biorezonanci, ale neměla jsem pocit, že by to moc pomohlo.

Nakonec jsem si vyhledala pracoviště se specializací na endometriózu. Věřila jsem, že tam se to konečně začne řešit a bude se něco dít po tolika letech. Než se tak stalo, musela jsem jít ke svému gynekologovi, ať mi napíše doporučení o vyšetření na danou kliniku. Jenže, začalo mi být zase špatně, křeče a tak dále, prostě jako vždycky. Takže jsem to udělala jako vždy. Než jsem tam šla, koupila jsem si těhotenský test. To je totiž první, na co se vás lékař zeptá, aby mohl vyloučit těhotenství. Jenže na tom testu se objevily dvě čárky!!!!!!!!!!!! 

Na závěr pár vět. 

Když se tak dívám do minulosti, přijde mi, že jsem dostala nafackováno od života už hned na začátku, abych si začala vážit věcí, lidí a hlavně sama sebe.

Naučila jsem se nic neplánovat, ale proplouvat. Naučila jsem se nemluvit nahlas, protože ne vždy je to potřeba.

Naučila jsem věřit sobě a svému tělu, naučila jsem se naslouchat jeho volání o pomoc. 

Pokud potkáte správného člověka, se kterým máte dítě zplodit, tak to prostě půjde, i když to bude proti veškerým názorům medicíny.

Nelituji žádného kroku, který jsem kdy udělala, protože každý krok, mě zavedl tam, kde jsem teď. Miluji život. Miluji tu holčičku, která roste ve mě a která se má za pár týdnů narodit. 

Čím dříve člověk pochopí to, co se mu děje, z jakého důvodu, se mu to děje, tím rychleji je blíže ke svému cíli. Jakémukoliv. :)