Zpověď ženy, která se stala silnou aneb uvědomění si vlastního Já

Už svítá. Ležím sjetá na ulici. Lidé nevšímaje prochází kolem. Tohle má být konec? Ne! To je teprve začátek. 

Chci vám povědět příběh, díky němuž jsem si uvědomila podstatu svého já. Kam až můžete zajít, když to sami dovolíte a jak se z toho dostat ven?

Jednoho večera, plného vzteku, jsem vyšla ven za odreagováním. Ještě předtím jsem se pohádala s přítelem, takže o to více mě to lákalo ven. 

Přišla jsem do nedalekého baru u nás na ulici a popíjela se známými. Po jejich odchodu jsem zůstala stát venku před barem a seznámila jsem se s klukama, co procházeli kolem. Povídali jsme si dlouhé minuty. Kolem baru se nachomýtli další lidi, kteří se k nám po chvíli přidali.

Pak nastalo v mé hlavě zatmění.

Ležím na zemi a ptám se Alexe, který tam se mnou zůstal: "Co se to sakra stalo? On mi někdo něco dal?"

Pomohl mi za barmankou a já na ni celá rozklepaná, že mi někdo musel dát něco do pití. Zavolala mému příteli, ať si pro mě dojde. Po chvíli jsem začala ztrácet rovnováhu, padat na zem, a furt se všemožně hýbat.

Přítel, kterému trvalo dlouho dobu, než mě odtáhl domů, po uvážení jak vypadám, zavolal záchranku. Byla jsem mimo a nereagovala. Po minutě jsem měnila nálady. V nemocnici se nic neřešilo, nic jsem si nepamatovala.

Další den po noci strávené v nemocnici, jsem byla sama doma a ve velké depresi jsem ho probrečela. Potřebovala jsem s někým být a popovídat si o tom. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Skoro jsem nejedla. Večer po probrání situace s přítelem, se mi začali otevírat v hlavě obrazy, na které jsem zapomněla. 

Postupně jsem si začala vybavovat vše, co se stalo. 

Ti chlapi, co se k nám přidali, byli sjetí a chtěli si ze mě udělat kamarádku. Vybavila jsem si, jak mě dva drží pod krkem a chtějí, ať spolknu tu pilulku. Bránila jsem se, ale přes bolest jsem řekla: "Dobře, mě je to jedno."

Čekali, co to se mnou udělá. Snažila jsem se to vyzvracet, ale nešlo to. Rozešla jsem se, že půjdu domů, ale vrátili mě zpět na místo, že nikam nepůjdu. Pod vlivem drogy jsem zapomněla, co se stalo a dále jsem se s nimi bavila. Pak mi došlo, co se stalo a vytáhla jsem si telefon, že někomu zavolám. Jenže, co jsem si ho vytáhla, jsem zase zapomněla, co chci udělat. Ty myšlenky mi přicházely ve vlnách. 

Začali se bavit o sexu a chtěli zjistit, jestli jsem svolná k nějaké akci. Dávali mi různé úkoly. Např.: "Zakokrhej, zabuč." Nebylo mi to divný, tak jsem to udělala. Po chvíli mi řekli, ať ukážu prsa. I to jsem pod vlivem udělala. Potom, co mi jeden na ně chtěl sáhnout, jsem si uvědomila, že jimi manipulována. Vypálila jsem mu pořádný dělo. A když jsem se rozutíkala pryč, chytli mě. 

Sesunula jsem se k zemi, odřela jsem si lokty a bránila se. Jeden si stáhl kalhoty se vším všudy a strčil mi ho do pusy. Začala jsem se jim poddávat a byla ochotná ke všemu. Hlavně,ať je to už za mnou. Ale pořád jsem hledala tu chuť se bránit a kousla jsem ho do jeho intimních partií.

Jakoby se ve mě něco zlomilo a našla jsem v sobě neuvěřitelnou sílu. I oni čuměli. Kopala jsem, škrábala jsem. I přesto se, že jsem kříčela: "Mám krámy, mám krámy!, svlékli mi kalhoty i s kalhotkami. Nevěřil mi. Jenže já doopravdy měla vložku, i když už jsem nekrvácela. Znechutilo ho to a zeptal se druhýho: "Jdeš do ní?" Prej ne... A nechali mě tam ležet na ulici. Opřela jsem se o zeď a řvala jsem na ně, že nejsou lidi, že to jsou zrůdy a že věřím, že se jim to vrátí.

Mezi sebou si povídali: "Ty vole, ona moc dobře ví, co se stalo, je fakt silná. Není blbá. Ty vole, ta holka si to nezasloužila. To jsme posrali. Dáme jí ještě něco?"

"Ty vole, nepotřebuji si sednout za vraždu. Živím rodinu..." Odešli.

A to byl ten úsek, co mi mozek z mého vědomí vytěsnil. 

Po rozpomínání a přemýšlení, jsem přišla na to, že se mi to stát muselo, abych si začala vážit sama sebe. Do života všem lidem chodí určité lekce. Aby něco pochopili. A pokud si to neuvědomí, bude se jim to stále ukazovat a budou prožívat to stejné dokola. I mě do života vstoupili různí lidé a situace, které mi měly ukázat to, jak se mám mít pořádně ráda.

Byla jsem zaměstnaná u zubařky (jsem zdravotní sestra), která mě ponižovala, šikanovala, nástrojema mě mlátila po rukách, nadávala sprostě před pacienty a trvalo mi půl roku, než jsem od ní utekla a přestala říkat: "Mě je to jedno."

Předtím jsem měla období mužů, kdy jsem si říkala: " Tak jo, jsi docela hezkej, tak se spolu vyspíme." Další den po veselé noci, jsem byla sama sebou znechucena. 

A přicházím úplně k tomu úplnému zdroji z dětství, kdy se na mě křičelo. Táta se na mě vyvztekával, nadával, ponižoval, vysmíval a ne vždy, to bylo v rámci normy. Říkala jsem si: "Dobře, v pohodě, tak si křič. Mě je to jedno." 

Na začátku, na nadávky stačilo říct NE! Nepomohlo, tak mi život připravil tuhle situaci. A já navzdory alkoholu a drog, jsem vyvinula tu největší sílu, která ve mě dřímala odjakživa. Jenže jsem si ji dostatečně neuvědomovala. 

Pokud bych na tohle nepřišla po této lekci, přicházely by mi do života další situace. Přišla bych o lidi, kteří mě mají rádi, přišla bych o všechno. Byla bych nadále zneužívaná do takového stupně, až by mne to pohltilo a já umřela.

Chtěla jsem lidem odkrýt jeden z mnoha zákonů vesmíru a tohle jest ten největší. Řídíme si to sami. Stále se učíme, jak správně žít... A co bych všem vzkázala: Buďte sami sobě nejlepším kamarádem. A co je nejhlavnější. Odpusťte si za všechny chyby. S tím, co se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, co jsme dopustili na sobě sami. 

Věřím, že je tento příběh inspirací.