Jsem příliš citlivá

Jako dítě jsem měla ideje o tom, že změním svět. Čím jsem starší, tím víc jsem raději, že stíhám zvládat akorát tak samu sebe, natož celý svět.

Zaujal mě článek na mém oblíbeném portálu o hypersenzitivitě. Nadpis zněl, zda je zvýšená citlivost prokletím nebo darem. A tento článek mě přiměl zauvažovat o tom, co pro mě znamená moje citlivost. 

Vždy záleželo na konkrétní situaci, která v mém životě proběhla. Avšak nakonec všechny příběhy v mém životě měly význam a smysl. Z toho důvodu nerada škatulkuji do tabulky dobré nebo zlé, černé nebo bílé. Ráda bych se pozastavila nad tím, co mě hypersenzitivita učí. A učí mě - neztotožňovat se se svou myslí. 

Kolikrát jsem myslela, tolikrát jsem se spletla. Kdybych se pořád identifikovala se svými myšlenkami, které jsem již tisíckrát změnila, musela bych se tisíckrát stát jiným člověkem. V jádru jsem však pořád stejná lidská bytost.

Jak jsem v perexu napověděla, přecitlivělost a vnímání emocí u dalších lidí mě vedlo k pocitu plných nekonečných nadějí. Chtěla jsem pomáhat druhým k lepšímu životu, i když jsem si sama svoje štěstí nedokázala najít. Ztrácela jsem hranice a neviděla, kde mé končí a kde začínají u jiného člověka. Po letech si dokáži přiznat, že jsem svůj pocit nedostatečnosti a zmatku hledala venku v okolí. 

Kde se vzal pocit nedostatečnosti? Vnímala jsem emoce rodičů, které jsem nedokázala odlišit od svých, takže jsem je považovala za své. Tudíž jsem za rodiče chtěla převzít zodpovědnost, která mi nenáležela. (Takhle podobně to bylo i se záchranou světa. :) Upadala jsem do depresí a chaosu, protože jsem s reakcemi u druhých nemohla nic udělat. Vyrovnávala jsem se s tím různým způsobem. (Od omdlévání až utíkání z domu, alkohol atd.)  Nosila jsem sebou tíhu a bolest, která mě tlačila nejen zevnitř, ale i z venku. Ten tlak z okolí, které mě nedokázalo pochopit a ještě víc ubližovalo, mě ubíjel: "Ty jsi dítě, to přece nemůžeš chápat. To pochopíš až vyrosteš aj." Okolí dávalo najevo, že jsem podřízený tvor, přitom jsem cítila, že je to tak trošku jinak. 

Náš systém je propracovaný tak, abychom co nejméně cítili a stali se nejlépe roboty. Jenže to, co člověk může cítit uvnitř sebe má jinou hloubku a nekonečnou hodnotu, oproti tomu, co se děje kolem.

Každé dítě je citlivé a vnímavé. Ví, jak se cítí rodiče a nejbližší lidé v okolí. Pokud nejsou šťastní, vycítí to. Připadala jsem si nepochopena, takže nemilována. Každý člověk byl jednou dítětem a každý člověk si svojí malou nebo nemalou křivdu nese, jen možná v jiné hloubce. Akorát byl člověk pohlcen systémem natolik, že se uzavřel a "znecitlivěl" a svou pozornost směřuje ven místo dovnitř. Je to totiž pohodlnější cesta a ta tolik nebolí. Člověk kdysi vyjádřil emoci a následně za ni dostal facku z okolí. A on nechce být nadále odsouzen a zesměšněn. 

Naštěstí je všechno tak excelentně zařízeno, že i ten nejtvrdší ledovec nakonec roztaje a otevře srdce. Člověk je krátký na chemické procesy v těle a nedokáže převzít moc nad hormony, alespoň ne úplně. (Antikoncepce je účinná na 99,9 %. Pořád někde ve vzduchu nějaké procento lítá a takové procento není lidským rozumem uchopeno. :) 

Učím se s takovou citlivostí žít a hledám rovnováhu. Jeden extrém jsem si už vyzkoužela. Byla jsem hodný, laskavý a všem vyhovující člověk. Mýlila jsem se. Konfliktům jsem se vyhýbala. Už to vidím jinak. On mi to taky život ukázal. Když se koukáte a nasloucháte, víte kam směřovat. Citlivý člověk těžko vidí své hranice, nemá ukotvenou osobnost. Zapomíná sám na sebe.

Ve zdravém těle, zdravý duch. Někdy je však potřeba empaticky vycítit, kdy je správný čas na to někoho poslat do....